Divný název, co? Působí ještě divněji, když se na mě podíváte. Nepřipomínám rebelku ani náhodou. Mám na mysli typické vyobrazení ženské rebelky - vlasy v šílených barvách, tetování na předloktí, potyčky s policajty, alkohol...taková nejsem. Ze všeho nejvíc asi připomínám spořádanou žačku nedělní školy, i když mi pár lidí tvrdilo, že v mých očích lze zahlédnout jakési neposedné plamínky (vrrr). Veškeré moje rebelství se otáčí dovnitř. Ve svém nitru připomínám rozervaného beatnického básníka. Potloukám se po světě s otázkami po smyslu všehomíra, bolestí způsobenou extrémní citlivostí na zlo a bezpráví, vnímavostí sobě vlastní, malou porcí nihilismu a velkou náloží sebekritiky, a zatímco sleduju počínání řady lidí, trpím vědomím, že mezi ně nikdy nezapadnu, a zároveň i absurdní hrdostí, jelikož mi jejich počínání připadá často v nesouladu s mými hodnotami a vnitřním nastavením.
Když už jsem ta, co nezapadá, tak proč se nebouřit. Kvůli tomu všemu. Kvůli všemu, co mě štve, co mě bolí a co mi leze na nervy. Tahle podivně pojmenovaná záložka bude ze všeho nejvíc připomínat deníček. Budu se tu vypisovat ze svých životních peripetií, sdílet zkušenosti a vzpomínky. Všechny tyhle příspěvky o mně něco vyprávějí, představují kousek mozaiky mého života, jejichž skládáním se ze mě postupně stala taková podivná rebelka, co nezapadá.
Jestli čtete můj blog pravidelně, víte, že jsem dlouho neměla štěstí na dobré zaměstnání. Poslední bývalá práce s ďábelskou šéfovou se hodnocení "dobrý" neblížila ani z vlaku. Udělala jsem proto obrovskou změnu. Jdu si za svým novinářským snem, přestože se zatím jeví jako těžší, nevýhodnější a nepohodlnější, ale je to přesně to, co teď chci dělat. ...
Jako pravá mileniálka (i když k užívání toho pojmu mám své výhrady) piju ze skleněné lahve, preferuji práci, co má smysl a v neposlední řadě nemám kde bydlet. Řekla bych, že to poslední mou generaci charakterizuje ze všeho nejvíc. Protloukáme se sdílenými byty, kde se učíme na zkoušku, zatímco spolubydlící ve vedlejší místnosti pořádá techno party...
Je to oficiální. V pátek přišel mail o tom, že kvůli covidu se zase stahujeme do svých nor, abychom odtamtud odváděli perfektní pracovní výkony, které budou pravidelně kontrolovány a monitorovány.
Uznávám. Měla bych okamžitě svůj blog přejmenovat na "Hledání práce", nebo "Moje vystřízlivění ze světa dospělých" nebo na vědecky se tvářící "Problémy asimilace mladých lidí do pracovního procesu v 21.století", jelikož i tento můj příspěvek bude o práci - je to tak. Ale to proto, že ať se mi to líbí nebo ne, práce můj život celkem podstatně...
Jsem nemocná. Trpím, umírám. Z ložnice je morové doupě. Už včera mi bylo trochu divně, ale přičítala jsem to fyzické námaze s lopatou a pobíhání po zahradě. Ráda si namlouvám, že těch ranních pět minut cvičení à la Mr. Bean ze mě dělá člověka, co se pravidelně hýbe. Pravdou však zůstává, že když jsem někdy donucena vyvinout soustředěnou...
Říká se, že každý den není posvícení. Pravdivost tohoto rčení jsem si ověřila i ve své první práci po škole, kde jsem se mezi desítkami správně odvedených úkolů dopustila jedné blbé chyby. Mohla jsem se vymlouvat, že za to vlastně nemůžu, protože jsem byla přepracovaná, musela dělat několik věcí najednou, nedostala jasné instrukce a nedostala je...
A je to tady. Další narozeniny, tentokrát strávené v karanténě. Jako by to nebylo těžký už tak. S každým dalším rokem, kdy se můj věk přibližuje kritické třicítce, se mi do mysli vkrádají negativní myšlenky a nepříjemné vědomí toho, že pomalu, ale jistě stárnu, zatímco je času čím dál míň a sny jako by se stávaly stále hůře realizovatelné. Navíc...
Od mého prvního příspěvku na téma hledání perfektního zaměstnání uplynulo mnoho času. Mé sebevědomí během absolvování kolečka pracovních pohovorů střídavě rostlo a klesalo, až jsem myslela, že zůstane navždy kdesi na úrovni Mrtvého moře. Nakonec se mi však poštěstilo vyzkoušet si pracovní život naplno jako oficiálně zaměstnaná žena. Čekala jsem,...
Najít práci, která by mě bavila, se po vystudování ukázalo jako relativně složitý problém. Přesto jsem se do toho vrhla s elánem sobě vlastním. Byla jsem naivní, šťastná, plná radostného očekávání a dojmu, že mi svět leží u nohou. Ale brzo se to změnilo. Přišla jedna zamítavá odpověď, pak další a další. Moje sebevědomí klesalo geometrickou řadou....
Tuhle jsem se probírala svými starými zápisky a objevila jeden skvost, o který se musím podělit. Jsou to poznámky z dovolené v Chorvatsku před několika lety, kdy jsme ještě neměli tušení, že tu jednou bude covid a typičtí čeští řízkaři pojedou místo do Zadaru na Mácháč. Přesto mi však text přišel svým obsahem stále aktuální, a tak ho sdílím. Třeba...
Jako malá holka jsem byla občas donucena přednášet básničky nebo zpívat před nejrůznějším publikem a vůbec se předvádět jako opice. Trpěla jsem. Pomyslný vrchol veřejného ponížení přišel relativně brzy - v mých pěti letech, kdy jsem se při vánoční besídce z nervozity počůrala na pódiu před sálem plným lidí. Moje vnitřní muka se později přetavila do...
Znáte takové ty příběhy o lidech, kteří od malička zažívají nejrůznější ústrky a ponižování, až to už jednou nevydrží a všechen svůj potlačovaný hněv přetaví do jedné velké krvavé pomsty? Ha, nebojte se, nemám v úmyslu napsat "tak to jsem já", i když bych možná mohla. Vždycky jsem byla jiná, což byl důvod, proč mě ostatní dvakrát nemilovali. Vím,...