Kdo jsem?
Zkoušela jsem to mockrát definovat, ale nakonec jsem došla k tomu, že jsem jedním slovem nepopsatelná. Jeden kamarád mi kdysi řekl, že jsem prostě "cool". Přestože mi takový kompliment velice lichotí a ráda bych ho tu ponechala osamotě jako samolibý a stručný výkřik, má upřímnost společně s vnitřním kritikem mi to nedovolí. Takže kdo jsem?
Kdybych měla popsat sama sebe nejupřímněji, jak dovedu, napsala bych, že jsem mladá žena se smyslem pro nekorektní humor, citlivá, přemýšlivá, radikální, někdy ironická a nad věcí, jindy pod věcí a připadající si jako idiot. Nedočkavá. S velkými sny. Taková, která se často cítí osamělá, ale občas potřebuje i nějaký čas ve své ulitě. Zároveň ale kamarádská, spontánní, upřímná, pečující, vstřícná a milující.
Uf...když se tak na to dívám, řeknu vám, že já jsem vážně kočkopes. Ale musím přiznat, že mi ten popis odpovídá. Moc ráda čtu a strašně ráda píšu. Ke spokojenému životu potřebuju navíc i hudbu, sport, filmy, spřízněné duše, dobré jídlo a přírodu. O tom, co nesnáším, uričtě sepíšu nějaký příspěvek, protože je toho taky dost :). Moje komplikovaná osobnost je možná důvodem, proč jsem nikdy nebyla ta nejoblíbenější holka v kolektivu.
Přestože jsem se občas i dost snažila, vždycky jsem se nakonec ocitla na kraji skupiny, tak trochu vyštípaná. Tím se dostávám k vysvětlení názvu svého blogu a k okolnosti, která mě možná definuje ze všeho nejvíc. Jsem ta, co nezapadá. Nikdy a nikde. Jsem jako jako dílek skládačky, který někdo hodil do špatné krabice. Většina lidí mi dává najevo, že jsem nějaká divná. Pak jsou lidi, kteří působí dojmem, že si se mnou rádi povídají, ale sami od sebe se nikdy neozvou. A pak je pár lidí, které mohu nazývat přáteli. Jo, i já jich pár mám! Sice málo, ale jak víme, u přátel jde o kvalitu, ne o počet, a o to víc si jich cením.
Kdybychom se potkali
Ze všeho nejčastěji mě uvidíte se sluchátky na uších, nebo zkrátka v situaci, která má co dělat s hudbou. V dětství jsem hrála na piáno, teď mám ukulele, které patří mezi několik málo nástrojů, které se do mého pidibytu vejdou. Hudbu buď poslouchám, nebo hraju, ale ze všeho nejradši zpívám. Často nechávám znít v hlavě nějakou melodii, která mi pomáhá uniknout z okolního šedého světa a nechám se jí nakolik pohltit, že si kousek zazpívám nahlas. Dřív se mi to stávalo docela hodně, hlavně ve škole během matiky. Už chápete, proč si o mně řada lidí myslí, že jsem divná?
Kromě sluchátek mě málokdy uvidíte bez knížky v ruce. Čtu skoro všechno, snad kromě "ženských" nebo "humorných" románů. Ženské knihy mi často přijdou velmi neženské a podivně umělé. V nereálných kulisách vyšších společenských tříd oslavují pokřivené mezilidské vztahy, navíc postrádají děj a postavy i jakýkoli náznak logiky. S většinou humorných románů je pak ta potíž, že nejsou ani trochu humorné. Příběhy mám ale moc ráda. Jako malá jsem milovala pohádky (některé miluju dodnes), hltala jsem knížky od Jacqueline Wilson o holkách z neúplných rodin, do noci četla o záhadách českých dějin a louskala nejrůznější horory, které mi tenkrát přišly hrozně napínavé. Když jsem je po letech objevila a znovu se do nich začetla, obvykle to znamenalo zklamání. Líbilo se mi i pár typicky klučičích dobrodružných knížek o pirátech a pokladech a takové Foglarovky a zejména Rychlé Šípy jsem totálně žrala (kdo by nemiloval legendární výkřik "Protestuji! To je nečestné a nesportovní!"). Velkou komiksovou knihu s jejich příhodami opečovávám ve své knihovně jako rodinné stříbro. Knížky byly prostě od dětství mými věrnými přáteli, k nimž jsem utíkala, kdykoli mi život kolem připadal na houby. Když se mě ještě dneska zeptáte, jestli mám radši knihy nebo filmy, neváhám ani na chvíli (i když si nemyslete, u filmů trávím taky až příliš času!).
Když nemuzicíruju, nečtu, ani nekoukám na filmy, tak nejspíš sportuju, nebo jsem v přírodě, což je spolu úzce provázané. Přírodu jsem milovala odjakživa, ale co se týče sportu, ušla jsem docela dlouhou cestu. Rodiče mě odmalička ke sportu vedli, ale měla jsem konstantně pocit, že je spíš zklamávám (a nebo rozesmívám, což nebyl můj záměr). Svým trapným zážitkům se sportem jsem věnovala samostatný příspěvek. Ve škole jsem patřila mezi "zdravé jádro" sabotérek kolektivních sportů (kdo by stál o to dostávat rány do hlavy nebo svého polodětského hrudníku od třídních tyranek třeba při takové vybíjené? Oblíbenost této hry u všech vyučujících mi zůstává záhadou) a ještě na gymplu jsme s holkama stokrát radši všechen čas prokecaly a po hřišti se ploužily tempem chromých babiček, až z nás tělocvikářka lezla po stropě. Postupně jsem si uvědomila, že vlastně sportuju docela ráda, i když můj odpor ke kolektivním sportům trvá. Při takovém plavání (jen já, svým tempem) si třeba krásně pročistím hlavu. Stejně tak mě baví aquaerobik, jízda na kole nebo kolečkových bruslích, běh nebo prostě jen chůze. Posledních pár let má pro mě i lyžování něco do sebe. Často si při sportu v duchu zpívám (no jo, už zase), nebo přemýšlím nad vším možným - pořád je nad čím přemýšlet! Na druhou stranu občas už cítím touhu trochu své hlavě ulevit a některé myšlenky pustit z hlavy ven. Tím se dostávám opět k tomu, co tady vlastně dělám:
Jsem tu, abych psala. Své myšlenky, úvahy i zkušenosti.
Tenhle blog je zkrátka moje zpovědnice a budu sem postupně psát hned několik typů příspěvků. Každý z nich mapuje nějakou z mých mnohých osobnostních poloh. Tohoto úkolu se hodlám zhostit s upřímností sobě vlastní. Pokud to vydržíte, budu ráda.
S láskou Ta, co nezapadá
Spisovatelské začátky aneb Proč píšu blog
Jak se stalo, že jsem se chtěla pustit do něčeho tak časožroutského, jako je psaní blogu? Není to záhada, když si vzpomenu na své dětství.
Píšu, protože nedokážu nepsat. Psaní byla vlastně jedna z prvních věcí, kterou jsem se v dětství naučila. Jen co jsem se naučila mluvit, začalo mě zajímat psaní. Každý text byl pro mě tajemným rébusem a já ho toužila vyluštit. Nakonec jsem se naučila psát už ve školce, stejně jako číst (počítat ovšem neumím dodnes).
Vzpomínám si, jak mě bavilo skládat písmenka dohromady a tvořit slova. Máma má dodnes schované mé "noviny", které jsem psala (a hojně doprovázela ilustracemi). Asi čtvrtina slov sice dávala smysl jen mně, ale aspoň se mé noviny staly zdrojem k pobavení mé rodiny a širokého příbuzenstva.
Jak jsem rostla, láska k psaní a čtení zůstávala a sílila. Jedinou záležitostí, která mě trochu otravovala, byly hodiny psaní ve škole. Své noviny jsem psala tiskacím písmem a ve škole se po mně chtělo písmo psací. Jsem levák, a tak má písanka nikdy nebyla z nejhezčích, kostrbatá písmenka jsem si rozmazávala předloktím a takové napsání velkého I bylo pro mě z neznámých důvodů relativně složitým úkolem. Navzdory této malé nepříjemnosti jsem však už od útlého dětství cítila nutkavou touhu zaznamenávat své myšlenky na papír. Vypsat se z toho, co mě napadá. Vidět své myšlenky na papíře nebo v počítači mi dodnes pomáhá si je srovnat v hlavě, vyřešit, co mě tíží, uvědomit si, kde jsem a kam směřuju.
Při psaní mi vždycky pomáhala i má bujná fantazie. Natolik bujná, že když jsem byla mladší, často jsem nevěděla, jestli se nějaká událost opravdu stala, nebo jsem si ji vymyslela. I vymyšlená vzpomínka figurovala v mé paměti tak živě a samozřejmě, že mě to dost pletlo a trochu mi to komplikovalo život. Nedokážu s těmi všemi příběhy a náměty žít a tutlat je v sobě. Chtějí ven a nedají mi pokoj, dokud je nevypustím. Kdykoli zasednu k sešitu nebo počítači, začnou z mé ruky vycházet slova, pocity a myšlenky. Jsou tam, píší se samy, jako kdyby jen čekaly na svou chvíli a nemohly se dočkat, až jim moje ruka vetkne fyzickou podobu.
Bohužel často nejsem schopná práci dokončit. Tvořím v různých vlnách, s první vlnou počátečního nápadu a překotných poznámek přichází euforie a mé fyziologické potřeby jsou potlačovány a degradovány na něco druhotného, co by se v takovou chvíli rozhodně nemělo hlásit o slovo, jelikož tak přízemní záležitost přece nemůže rušit spanilý tok syžetu. Po různě dlouhé první vlně přijde vlna systematického tvoření. Během této fáze se raduji z toho, že mě dané téma vůbec napadlo, rozvíjím příběh a nejdůležitější myšlenky a přináší mi to uspokojení a radost. Pak nastává vlna jistého odloučení. Buď je to tím, že mé fyziologické potřeby už jsou natolik hlasité, že je musím vyslyšet, nebo už jsem trochu unavená a potřebuji změnit činnosti. Poslední vlna je nejhorší, jedná se o fázi kritického zhodnocení. Začnu trochu panikařit a nejsem si jistá, kam dál by se měl děj ubírat. Přehodnocuji samotné téma a podrobuji ho nemilosrdné kritice. Nakonec to bývá důvodem k tomu přestat a nechat svůj možná nadějný koncept upadnout v zapomnění v propadlišti mých tvůrčích dějin - na externím disku. Někdy se k němu po určitém čase zase vrátím a opět mě nadchne. Opakuje se celé vlnobití. A tak je to pořád dokola. Možná se bojím závěru, protože mi nejdou. Ráda sklouzávám ke kýčovitým a smířlivým koncům, kterým se skutečný život neblíží ani náhodou. Nebo naopak useknu příběh jako fusekli. Pokud se mi naopak povede závěr, pokulhává prostřední pasáž. Ach jo, to je složitý proces! Ale miluju ho a budu v něm pokračovat, co to půjde. Cvičení přece dělá mistra, no ne?