Jízda po nezapomenutelném pobřeží směrem k Los Angeles

Ze San Francisca do Los Angeles je to pořádný kus cesty. Ta ale patří k tomu nejhezčímu, co jsme v rámci našeho roadtripu viděli. Pojďte si ji projet společně s námi!

Pro cestu ze San Francisca do Los Angeles jsou dvě možnosti. První je rychlejší a nudná a nezahrnuje nic než dálnici, druhá je sice pomalejší, ale klikatí se podél pobřeží a nabízí tak krásné výhledy, že by byla škoda se o ně ochudit. Za sebe tedy doporučuji určitě cestu podél oceánu. Nebojte se během zdolávání serpentýn občas zastavit a udělat si fotku, stojí to za to. Silnice poskytuje k tomuto účelu řadu odpočívadel, kde občas stojí i celá hromada aut. Mimo odpočívadla moc zastavovat nedoporučuji kvůli bezpečnosti.

Pobřeží je krásné téměř po celé délce a míst k zastavení se nabízí mnoho. Jeden z nejhezčích úseků se jmenuje Big Sur. Nabízí tyrkysově modrý oceán, monumentální skály, žlutobílé pláže, na kterých se vyvalují lachtani, a když budete mít štěstí, můžete zahlédnout v dálce i nějakou tu kosatku nebo delfína.

Asi v polovině cesty jsme zakotvili v městečku Cambria, na které hrozně ráda vzpomínám. Nenabízelo sice památky nebo úchvatné scenérie, ale dýchala z něj jedinečná atmosféra. Přespali jsme v rozkošném domečku u důchodce Donalda a jeho ženy, kteří byli fakt strašně milí. Druhý den jsme pokračovali do Santa Barbary, obhlédli jsme místní kostel a dalších pár míst, až jsme zakotvili na pláži. Bylo krásné slunné odpoledne, ale na koupání přece jen ještě moc zima. Oceán je totiž tak zatraceně ledový, že to chce pořádné vedro, aby člověk hned celý nezmodral. 

Dalších pár nocí jsme strávili ve Ventuře, což je takové téměř předměstí Los Angeles. Tady nás zároveň čekalo jedno z nejhorších ubytování (když nepočítám přespání v rozpálené garáži ve Fresnu). Dům se na první pohled zdál krásný a měl i skvělé recenze, ale při bližším ohledání jsme odhalili zásadní nedostatky. V na první pohled hezké kuchyni se nedalo vařit, protože bylo všechno tak strašně špinavé, že bych to nevyčistila ani za týden drhnutí. Po otevření myčky mě omráčil takový smrad, že jsem ji radši rychle zase zavřela. Pračka, na kterou jsem se s kufrem plným špinavého oblečení těšila, byla uvnitř pokrytá koberečkem plísně a na větráku nad postelí byla asi centimetrová vrstva prachu. Paradox byl, že v rámci tohoto ubytování jsme museli zaplatit i docela vysokou částku pro "uklízečku", která nedělala nic, než že pokaždé větrák zapnula, takže se všechny ty šedé chuchvalce dostaly do postele. Byla jsem z místních poměrů tak konsternovaná, že jsem dokonce o ubytování natočila asi šestiminutové video. Kvůli své stydlivosti jsem ho ale nikde nepublikovala 😊. Špínou bohužel výčet nedostatků nekončí. Dveře do pokoje se nedaly zamknout, přestože jsme dům sdíleli s dalšími hosty. Do bytu se pak člověk dostával přes speciální zámek na mobilní aplikaci, která ne vždy fungovala. Nechápu, jak mohlo tohle ubytování dostat tolik kladných hodnocení. Dokážu si představit, že ho napíšou lidé, co přijedou v noci znavení, padnou do postele a druhý den zase odjedou. V jiných případech tomu nerozumím. Možná jsme ale trochu cimprlich. Navzdory očekávání mi v USA obecně přišlo, že se jako Evropané staráme o čistotu a úklid mnohem víc, než Američani.

Ventura zároveň byla prvním městem, ve kterém jsme strávili delší dobu na pláži a dokonce oba vlezli do vody. Také nás tam čekalo příjemné gastronomické překvapení v podobě vynikajícího mexického bistra, o kterém jsem se zmínila v článku o stravování. Přesvědčili jsme se tu také znovu o tom, že to USA je v mnoha věcech prostě jiné než u nás. Když jsme si šli pro snídani, z okna na nás volala jedna Američanka. Ptala se nás, kdo jsme a co děláme v její ulici, když nás nezná. Ignorovali jsme ji, zatímco stále zvyšovala kadenci vlezlých otázek. Ve státech mi připadalo často, jako bychom tam byli pod neustálým dohledem. To bylo trochu nepříjemné. Chápu, že jsou třeba opatrní kvůli předchozím negativním zkušenostem, ale chyběla mi tu taková ta česká městská svoboda, kdy si můžete v podstatě dělat, co chcete a nikdo se o vás nestará.

Když jsme se sbalili a definitivně vypadli ze špinavého "domu hrůzy",  čekala nás poslední etapa cesty do vysněného Los Angeles. Docela dlouho jsme trčeli v zácpě a později se na vlastní kůži přesvědčili o tom, že osmiproudovky nejsou v Americe žádný med a najít ten správný sjezd je umění hodné ocenění! Občas jsme potřebovali víc pokusů, ale nakonec se zadařilo a navečer jsme úspěšně zaparkovali u menšího přízemního domku v Glendale. Naše dobrodružství v Los Angeles mohlo začít.