Jak jsme jeli na dovolenou s matkou a její kámoškou

Jaké to je vyrazit na dovolenou s Jamesem, mámou a její kamarádkou? Asi jako všechno, co se nějak pojí s mou osobou - netypický, ztřeštěný a tak trochu šílený.

Mohla by to být pěkná dovolená

Před chvilkou vyšlo slunce a já to sledovala přímo z první řady - fakt! Teď už se jeho zpočátku rudá záře změnila v jemné žlutavě bílé světlo. Pod nohama mi hučí motory. Letím a i když se vždycky při startu hrozně bojím, že se ozve "křach" a stroj se s ohromným rachotem zřítí k zemi, následné krásy letu mě vždy natolik oslní, že jsem šťastná, že jsem překonala strach a vkročila (nebo spíš vletěla?) do neznáma.

Tentokrát mám i celkem báječnou náladu a odhodlání si to v zahraničí opravdu užít, ničím se netrápit a vrátit se odpočatá, i když musím uznat, že jsem si to jako vždycky maličko zkomplikovala. Dovolená s nesamostatnou mámou a její ještě nesamostatnější, byť milou kamarádkou? Jo, jsem masochistka.

Někdo by mohl namítnout, proč jsem na něco takového přistupovala a dobrovolně si tak nechala zkazit dovolenou. Na tom něco je. Na druhou stranu, kdybyste znali naši rodinnou situaci, věděli byste, že já jsem takový domácí obětavec - rameno, na němž se ostatní mohou vyplakat, i když mně většinou rameno k vyplakání nikdo nenabízí. Zkrátka, chtěla jsem mámě udělat radost. V jednom kuse kvůli něčemu fňuká a posledních pár let se jen tak smutně plouží životem bez energie a bez radosti. Sama jsem občas uzlíček nervů, ale nechci to vzdát. Nechci být jako moje zoufale depresivní, a přesto milovaná máma. Všemožní psychoguru světu stále opakují, že nezáleží na tom, co nám život připraví, ale jak se k tomu postavíme. I když jsem jinak vyloženě alergická na "populární" či "moderní" psychologii, tomuhle výroku musím dát za pravdu. Kéž by jen ten pozitivní přístup nebyl tak těžký! Přesto si říkám, že co se mi stalo, mě nepoloží. Na všechno se lze dívat z více úhlů, všichni známe tu záležitost s poloprázdnou sklenkou, která je vlastně poloplná. Takže jsem se rozhodla stejnou strategii uplatnit i při téhle dovolené (o níž stále pevně věřím, že bude opravdu "dovolená"), čistě v rámci pudu sebezáchovy.

Začínáme ztuha

Už při odbavování na letišti se ukázalo, že to přece jen bude trochu těžké. Mámě i její kamarádce Oly můžu klidně stokrát vysvětlovat, že k odbavení zavazadel by už měly mít připravený platný cestovní doklad ke kontrole, ale není to nic platné. Všechno mi odkývají a když dojde na lámání chleba, se smíchem před otrávenou zaměstnankyní letiště vysypou téměř veškerý obsah svých kabelek ve snaze najít zmíněné dokumenty, zatímco za nimi nerudně pomlaskává štrúdl čekajících lidí. Ach jo, odveďte mě odsud, říkám si. Ale dovolená teprve začíná.

Zaskřípání

Po příletu jsme se nacpali do autobusu mířícího do naší cílové destinace - maličké řecké vesničky, kde dávají ovce dobrou noc a kromě několika domů, olivových hájů a moře tu není vůbec nic. Katalog sliboval v dané oblasti božský klid i velmi málo lidí. Kéž by!

Celou cestu autobusem nám do sedaček kopou dva malí uřvaní parchanti. Jejich matka se spokojeným výrazem klábosí se svou kamarádkou, matkou podobně "milého" chlapečka, který po prvních pěti minutách v autobuse začíná s radostným řevem lézt po skle, šmejdí pod sedačkami a malými dvířky se dobývá do zavazadlového prostoru, zatímco mu matka nevěnuje ani pohled, natož aby ho okřikla. Modlíme se, aby se ubytovali jinde.

Vykoupení

Parchanti se svými matkami vystoupili u jiného hotelu. Hurá! Dovolená prozatím zachráněna. Další dobrá zpráva: hotel je krásný. Katalog a internet nelhal. Miluju Tripadvisor, jehož fotky odpovídají skutečnosti. Nadšeně si vybalujeme a po snídani uháníme na pláž. Tedy - já a James čekáme dobrou čtvrthodinu na matku a Oly, než se přichystají a pak se k moři ploužíme šnečím tempem, aby "nám stačily, protože jako vždycky uháníme". Radost z pláže a mořských krás však záhy vynahrazuje všechny naše útrapy. Relax začíná.

První krize

Dovolené si užíváme až do dalšího rána, kdy se strhne obrovská hádka, protože jsme si s Jamesem dovolili jít padesát metrů na snídani sami, aniž jsme informovali matku a Oly, které díky tomu o snídani přišly, protože celou dobu čekaly, až je vyzvedneme. Namítla jsem, že jsme si nepředstavovali, že s nimi budeme neustále chodit všude za ručičku a že si snad jako dospělí můžeme zcela nezávisle na sobě dojít na snídani. Velká chyba. Na mou hlavu se snesla nůše výčitek zabalená do uraženeckého hávu typu: "Jsem ráda, že konečně vím, že já a Oly jsme tady navíc / jsme méněcenné / druhé kategorie" a "už na vás tedy raději ani nepromluvíme, aby vás to náhodou neobtěžovalo". Klasika. Strávili jsme celý den separátně a večer už byla atmosféra uvolněnější.

Relax

Jak je tady krásně! V hotelu až na jedny uřvané Čechy klid, relativně málo lidí, krásné moře. Dny plynou závratnou rychlostí. Pomalu se ze mě dostává ten pocit neustálého napětí a nutnosti být ve střehu 24 hodin denně. Mysl i tělo jsou na prázdninách. Jupí!

Komický moment

Asi v polovině dovolené navrhujeme, že se večer, až bude trochu chladněji, projdeme do nejbližšího městečka, abychom nakoupili něco k jídlu na nadcházející celodenní výlet. Máma s Oly jsou nadšené. Snažím se je varovat- městečko je vzdálené čtyři kilometry a cesta vede po neosvětlené okresce v kopcích. "To zvládneme!" ujišťují mě. Po večeři si tedy obouváme ty možná nejpohodlnější a nejpevnější boty a vydáváme se na cestu vstříc zlato-růžovému západu slunce. Za normálních okolností by to byla docela romantika, až na to, že máma s Oly nezavřou na chvíli pusu a co dvě minuty se ptají, jestli už tam budeme.

V momentě, kdy jsme asi 400 metrů od našeho hotelu, si máma začíná stěžovat na bolest v noze. Navrhuji, aby se vrátila. Nechce. Oly se směje a ubezpečuje mě, že to zvládnou obě, takže pokračujeme v cestě. Během putování s Jamesem neustále zastavujeme a čekáme, protože máma a Oly chodí nepředstavitelně pomalu. O kilometr později si máma opět stěžuje na nohu. Navrhuji, aby se vrátila. Nechce. Žádám ji, aby si v takovém případě přestala stěžovat na svou nohu v intervalech kratších pěti minut. Máma se uráží, pokračujeme v cestě.

Chvíli poté, co nás na zšeřelé silnici překvapí stádo volně pobíhajících koz, šťastně vcházíme mezi první domky městečka Alykanas. Máma je pořád uražená, nicméně se ptá, jak je to, proboha, ještě daleko. Uklidňujeme ji - už tam budeme! V cíli jsme každopádně až za tmy. Vcházíme do supermarketu a uháníme k oddělení s chlazenými výrobky, kde se slastným výrazem absorbujeme všemi póry studený vzduch z chlaďáků (i po sedmé večer se teplota pohybuje kolem 27 stupňů). Po této nezbytné pauze začínáme okukovat místní sortiment. Trochu mě rozladí, že místní produkty se co do rozmanitosti a kvality zas tolik neliší od těch, co se povalují na zaprášených policích v pidikrámku nedaleko našeho hotelu, ale nechci matku ještě více popudit, takže tuto skutečnost taktně mlčky přejdu. Máma naštvaně pochoduje mezi regály, stěžuje si na svou nohu a každou chvíli se ironicky ptá, co je tady tak strašně zajímavého, že jsme sem museli podniknout nekonečnou pouť v naprosté tmě. Oly se směje, jako ostatně pořád. Máma zvyšuje frekvenci uštěpačných otázek. James se jako vždy ztrácí během prvních minut kamsi k oddělení vína a lihovin, takže jsem na ni sama. Navrhuji, aby za předpokladu, že nechtějí nic koupit, s Oly vyrazily zpět k našemu hotelu, a že je doženeme. Máma souhlasí a s hihňající se Oly v závěsu demonstrativně klopýtá k východu. Projdu všechna oddělení, naházím do košíku vše potřebné a jdu Jamese vyzvednout z oddělení vína. Jedno se mu zalíbilo. "To chceš vážně celou cestu tahat flašku vína?" ptám se, ale odpověď znám předem.

Když vystojíme frontu u kasy, nastává kritický moment ve formě nacpání všech věcí  do batohu, který se různě vzpouzí a odmítá spolupracovat. Když se nám to konečně podaří a vyjdeme na parkoviště, vyřítí se k nám ze tmy máma a rozčiluje se, kde jsme tak dlouho. Podivíme se, proč s Oly nejsou už dávno na cestě, a matka přizná, že si nepamatují, kudy jsme přišli. Dodá, že se v té tmě bojí o život. Oly sedí na zídce u parkoviště a směje se. Můj život je tragikomedie! napadá mě a krátce se zasměju. Smích má hořký podtón.

Celou cestu do hotelu máma s Oly nadávají, že nic nevidí, a to ani v případě, že jim na cestu svítíme mobilem. Máma teatrálně zakopává o každý kamínek a vykřikuje, že už nemůže, ať seženeme autobus. Po několikáté vysvětluji, že do této oblasti autobus nejezdí. Prý by se spokojila s čímkoli na čtyřech kolech. Přijde mi to úsměvné, jelikož kromě mladíků na skútrech jsme viděli jen jediný "taxík", což byl vratký vozíček tažený koňmi, a i ten byl k mání pouze v městečku. Máma i Oly neustále zpomalují a při každém projíždějícím autě hystericky křičí, že je zajede. Rozveselujeme je. Povzbuzujeme. Do hotelu dorazíme v noci. Na dobrou noc matku trochu poškádlím a oznamuji, že zítra po výletě se společně vydáme na výšlap po místních kopcích.    

Opakování, matka moudrosti

Během celého pobytu se odehrává už jen jedna otravná věc, kterou nám máma s Oly provádějí. Kromě toho, že jsou kompletně ztracené, takže je veškerá organizace na mně, neskutečně prudí svými dotazy. Už na letišti padají otázky typu: "A jsou tady také nějaká tržiště?" Odpovídám, že možná někde ano, ale vzhledem k naší lokalitě pravděpodobně nebudou nikde v dosahu. "Hm, aha, dobře. A nějaká tržiště tady jsou?" zeptá se Oly při obědě. 

Pět dotazů je věnováno tomu, zda prodávají v hlavním městě nějaký dobrý kebab. Dále se ptají na přítomnost žraloků, specifika místních obchodů (jako bychom tu snad nakupovali odjakživa), několikrát ještě padne otázka na oblíbené trhy. Do posledního dne se nás ptají na jméno hotelu, v němž bydlíme, na jméno vesnice, kde trávíme dovolenou, či na cestu k moři nebo do restaurace, kam chodíme každý den na večeři. Myslím, že na některé aspekty života s malými dětmi jsem docela dobře připravena.

Loučení

Zbytek dovolené uteče tak hrozně rychle, že podezírám čas z nějaké tajemné zkratky. Máma se konečně trochu uvolňuje. Poprvé za dlouhou dobu ji slyším něco chválit (To moře je krásné! Ten výlet je krásný! To jídlo je dobré!) a když mi poslední den poděkuje za krásný týden, vžene mi slzy do očí. Kéž bychom v téhle klidné oáze setrvali navždy. Ale všechno jednou končí, takže poslední den (kdy nám málem ujede autobus, který dorazil o 15 minut dříve) zamáváme moři, vesnici a hotelu a vracíme se domů.

Tak jsme to zvládli, říkám si v letadle s úsměvem a znatelnou úlevou. Je to za námi a překvapivě to nebyl až na pár okamžiků opruz! A chcete říct něco skvělého? Při startu letadla se vůbec nebojím. Usmívám se! Že by svítalo na lepší zítřky?